Honza: Dokonalost mě nudí

Je čerstvě mistr světa, má pět medailí ze tří paralympiád, zlato z mistrovství Evropy a spousta dalších umístění. A přitom by všechno zfleku vyměnil za to, aby mohl znovu chodit. Taky se netají svými názory na parasport, který si podle něj zaslouží mnohem větší respekt, rozpočet i profesionalizaci. Honza Povýšil bude příští rok excelovat ve vodě už dvacet let.

Co si budeme povídat, Honza dával rozhovorů už mraky. Víme to oba. Prý se stydí, ale to není znát. Když totiž dostane možnost zasvětit mě do tajů toho, jak a čím žije, normálně mě ukecá. Fakt. Marně si připomínám, že by to mělo mít nějakou štábní kulturu a že mám jistě originální otázky, co položím hned, jak Honza dokončí větu. Nedošlo na ně.

„Vozík je mnohem rychlejší. Postavit se umím, s oporou bych možná i něco málo ušel, spíš teda uplazil, rozklepaně a dost pomalu. Dalo by se z toho možná něco vykřesat, jsem spastickej, mám v končetinách cit. Často si ale musím odkrvovat nohy, který mě právě kvůli křečím pořád dost bolí. Prostě mi to v nich žije, docela rádo v noci, i když by podle všeho měly být mrtvý.“

Mrtvý mohl být v patnácti Honza celej. Po úrazu v aquaparku si rozdrtil krční obratel, zůstal nějakou dobu pod hladinou a prožil klinickou smrt. Vytáhli ho a po dvou operacích a rehabilitaci rozhýbal ruce, ramena, část svalů trupu, břicha a zad. Dopředu ho hnala možnost studovat prumku, doma ho pérovali a taky zařídili, že se dostal znovu do vody. Za rok od úrazu už bojoval na plaveckém mistrovství světa. „Bez talentu by to nešlo, i když jsem většinou věčně třetí nebo čtvrtej. Nohy by mě bolely stejně. Možná bych se líp vyspal, ale vodu mám rád, tak co bych jinak dělal.“

Třeba vodní pólo nebo pozemní hokej, ve kterém se předtím dral do špičky? „No jo, ale v patnácti víš o životě houby a ono být vrcholovej pozemní hokejista taky není zrovna terno. To stejně tak můžu říct, že bych možná jednou byl slavnej fotograf, co se by svýma náladama a celou svou proslulostí skončil v Bohnicích.“ Napadá mě, jestli to Honza někdy na Bohnice měl. „Hele, když mám svý dny, zalezu si a nechci se s nikým potkat, potřebuju se v tom porejpat sám. Pár věcí mě štve, ale to spíš odpovídá různým životním etapám. Asi už stárnu nebo co.“

Nevěřte mu, je přece mistr světa. I když ve vodě vážně tráví mládí. Trénuje většinou dvoufázově, taktak stíhá rehabilitaci, masáže a oběd mezi tím. V týdnu se snaží mít den volno, aby mohli s partnerkou někam na výlet, na film nebo třeba fotit. „Vždycky mi pomůže, když se pořádně vyspím, ranní tréninky fakt nemusím. Pomáhají mi i masáže a fyzio, mám něco urvanýho v rameni, tak už jsou vážně nutnost, i když tam nechám majlant.“

Moment. Tady něco nehraje. Myslela jsem si, že sportovec Honzovy úrovně za některé náležitosti kolem sportu a péče o svou kondičku neplatí. „No právě že jo. To je ten paradox. Místo, aby mě sport živil, v podstatě si ho ještě dotuju. Ve vrcholovým parasportu to zkrátka drhne.“ Věděla jsem, že Honza kromě sportu pracuje v PR agentuře a ve vysokoškoláku ministerstva školství, občas přednáší a vystavuje své fotografie. Ale nenapadlo by mě, že plavání piluje se zdravými sportovci, takže kromě jiného nemá trénink na míru odpovídající jeho závodním tratím, fyzickým možnostem a diagnóze.

„V roce 2000 moje sezóna stála kolem dvou set tisíc, teď bych potřeboval ideálně tak milion, milion a půl. Nároky i výkonnost se obrovsky posunuly. Dneska jsem ve vodě při tvrdých přípravách ne dvě hodiny, ale klidně čtyři až šest, uživil bych kolem sebe vlastní tým. V sezoně je spousta závodů, ale já se dostanu tak na dva ročně, na zbytek nejsou peníze. Paralympijský výbor nemá tolik prostředků, kolik by mít mohl, a já si finance na sebe sháním nerad, moc se neumím prodat.“

Finance, které jdou ze státní kasy do sportu, se dělí mezi olympijský a paralympijský výbor. V tomto roce se rozpočet celkově zvýšil asi o tři miliardy, z čehož paralympijský výbor získal dvacet milionů. „Nerozumím tomu, proč výbor nevystupuje při vyjednáváních jako partner, se kterým je třeba počítat, a který má co nabídnout. Přidal bych jak na hlase, tak na hrdosti, pružnosti a ochotě se měnit a dávat o sobě vědět. Nejsme přece jen snůška dojemných příběhů, máme svůj humor, názory a hlavně schopnosti.“

Paralympijský výbor přerozděluje finance jednotlivým federacím a klubům. Kvůli letitým sporům navíc dost výrazně záleží na tom, pod kým se závodí. Přímo ke sportovci se tak ve výsledku dostane jen minimum prostředků, a ty na rozvoj a podporu profesionalizace scházejí úplně. Podtrženo sečteno se k penězům současný parasportovec dostane zpravidla až ve chvíli, kdy získá zlatou paralympijskou medaili. Nebo se může víc rozmáchnout tehdy, když má sehnaného sponzora.

„Mám obrovskou výhodu v tom, že už si nemusím platit hlavní závody, ani soustředění, takže mě aktuálně sport nejvíc stojí hlavně benzín a jídlo. I když i to je dost pálka. Háček ale je v něčem jiným. Když nejsi profík, všechno si hlídáš sám. Musíš si koordinovat práci, sponzory a jakýkoliv starosti se na tvým výkonu okamžitě odrazí. Ono není dobrý rozhodovat, jestli dáš peníze do sportu nebo na nájem nebo chtít po trenérech, aby pochopili, že jako spastik funguju a regeneruju úplně jinak. Navíc při vrcholový přípravě máš tak vymleto, že hlava fakt krom sportu nic moc víc nepobere a k tomu padáš únavou.“

Honza jako letošní Srdcerváč proto má velmi konkrétní cíle. Chce upozornit na to, že vrcholoví handicapovaní sportovci nemají příliš důstojné podmínky k rozvoji i reprezentaci a chce také oslovit manažery větších firem ke spolupráci. „Mám představu sportovní marketingové agentury, která by se v první řadě starala o naše parasportovce, pomáhala by jim shánět finance a dělat marketing.“ Když tak Honzu poslouchám, napadá mě, jestli někdy neuvažoval o tom, že by šel do ciziny. „Ale jo. Jenže českej znak na dresu je prostě nejvíc.“

Nejvíc Honzu těší ještě další záležitost – fotografování. „Mám načtený osmdesátkový, devadesátkový fotografy, jde mi o dokument a fotku, co něco řekne. Vlastně fotím všechno stejně, polorozmazaně a na dnešní dobu atypicky. Čistá digitální dokonalost mě nudí. Chápu, že takový fotky jsou třeba u aktuálního sportovního zpravodajství, ale u zbytku bychom si s konečnou podobou mohli víc hrát.“ Pohrává si také s myšlenkou, že se pokusí napošesté dostat na tvůrčí fotografii do Opavy. „To je nádherně uměleckej svět, kde je běžný, že lidi začínají studovat až v mým věku. Kdybych se tam dostal, rozboural bych určitý tabu a fakulta by si možná sehnala nový zázemí, v horských chatách je to krásný, ale bariérový.“

Bariéry Honza nesmí řešit u dalšího svého snu. Chtěl by vyjet do zahraničí do konfliktních zón, kde by dělal dokumentární fotky přímo z místa. „Muselo by nás jet víc, kromě fotografů, fixéra a kameramana ještě někdo, kdo mě v případě krize drapne a odnese pryč. Ale fakt je, že nemám vyzkoušený, jestli bych nad krví nebo mrtvolou místo mačkání spouště nezamrznul.“ Při téhle představě ale já tuhnu už teď. „Jo, dostal jsem se ke spoustě věcem, můžu si celkem vymejšlet. Hodně lítám po světě, ale vidím z něj hlavně hotely a bazén. Nelituju ničeho, ale kdybych chodil, stačí mi nakrásně Česká republika. A bral bych to hned.“

• 

• 

• 

• 

Autorka: Helena Tutterová
Foto: archiv Honzy Povýšila