Přečtěte si příběh paralympioničky, budoucí právničky a Srdcerváčky. Příběh Nicole, která ví, co znamená jít do věcí naslepo a naplno.
„Moc ráda tě vidím,“ říká Nicole a usazuje se v kavárně vedle mě. Tak tahle slovní hříčka mě baví, Nicole je totiž od narození prakticky nevidomá. Má výpadky v zorném poli, vnímá obrysy, světlo a stín, hodně zblízka pak třeba trochu barvy nebo text, který ale přečte až extrémně zvětšený. Tam, kde to nezná, chodí s holí, jinak spíš zavěšená do kamarádů, přítele nebo maminky. Nemá tmavé brýle, psa, ani ostříží sluch a dokonalý hmat. Jenže vypráví tak, že z ní nedokážu spustit oči. Gestikuluje (na milimetry nad vroucí polévkou), usmívá se a baví při popisování vlastních peripetií.
Nicole se s těžkou zrakovou vadou narodila. Má dvě starší sestry, maminku učitelku a tatínka stavaře vášnivého sportovce, takže ji doma vedli ke sportu a všemu, co dělají akční zdravé děti. Naučila se lyžovat, běžkovat, jezdit na kole, běhat, chodila na výlety. Můj údiv s úsměvem komentuje, že to sama nechápe, že jí to stálo dost odvahy a že taky dost často brečela. „Táta jel na lyžích přede mnou, volal doprava-doleva, dokonce jsme pilovali styl. Naši vycházeli z toho, že když vidím aspoň něco, musím na tom stavět, abych si pak sama poradila.“
S podobným odhodláním Nicole nastoupila se zdravými dětmi i do školy. Začala spolupracovat s pedagožkou ze speciálního centra při škole pro zrakově postižené v Praze. Ta na základní a střední škole pomáhala jak Nicole, tak učitelům s pomůckami i přístupem k učivu a k sobě navzájem. „První třída byla síla. Mamka kopírovala a zvětšovala texty ze slabikáře, připravovala mi tlusté velké linky, abych vůbec mohla psát. Trénovaly jsme několik hodin, a stejně to pak vzteky rozškubala. Ale nakonec jsem se všechno potřebné naučila.“
Nicole používala různé pomůcky, třeba televizní lupu, takže mezi dětmi vzbuzovala pozornost. Možná právě proto se cítila jiná a sama. „Neuměla jsem to, že skoro nevidím, použít ve svůj prospěch a přitáhnout si k sobě více kamarádů. Jsem zprvu stydlivá, dodnes čekám spíš na impuls zvenčí. A ne zrovna ten, kdy vám šermují rukama před očima a ptají se, kolik toho doopravdy vidíte.“ Přesto se spolužáky podnikala, co se dalo, než jí v páté třídě do života zasáhlo plavání. Studium však bylo vždy na prvním místě, nikdy neměla individuální plán.
Nicole jezdila do Prahy plavat s dětmi ze školy pro zrakově postižené hlavně proto, aby dělala pravidelně nějaký sport. Začala vyhrávat mistrovství, zvítězila i v anketě Zlatý oříšek. Díky těmto úspěchům pak vstoupila do klubu USK Praha mezi zdravé děti, pravidelně s nimi trénovala i závodila, aby měla formu do reprezentace handicapovaných plavců a podívala se do světa a na paralympiádu. „Jezdit každý den po škole do Prahy na trénink a o víkendech na závody, to bylo chvílemi spíš demotivační a vyčerpávající. Ale sedlo si to, a já od té doby vím, že má cenu si jít za svým snem. Bavilo mě se poměřovat a zlepšovat.“
Úspěchy Nicole Fryčové:
- 2007 – 2009: 1. místa na MČR zrakově postižených plavců
- 2009 – 2015: mnoho medailových umístění na mezinárodních plaveckých závodech handicapovaných plavců v Berlíně (IDM Berlin)
- 2009-2011: mnoho medailových umístění na mezinárodních plaveckých závodech v Bratislavě
- 2011: 3. místo na Světových hrách zrakově postižených – Turecko
- 2011: 8. místo na trati 100 metrů znak – IPC Mistrovství Evropy handicapovaných plavců – Berlín
- 2011: 3 x 1. místo na Mezinárodním mistrovství ČR handicapovaných plavců, 2012: další medailová umístění na tomto mistrovství
- 2012: 6 individuálních plaveckých startů na paralympijských hrách v Londýně – nejlepší umístění – 9. místo – 100 m znak
- 2013: 6 individuálních plaveckých startů na IPC Mistrovství světa handicapovaných plavců – Montreal, Kanada – nejlepší umístění – 7. místo – 200 m polohový závod, 8. místo – 100 m znak a 8. místo 100 m prsa
- 4 x vítězka ankety Nejúspěšnější sportovec Litoměřicka v kategorii handicapovaný sportovec za roky 2012, 2013, 2014 a 2015
Nicole se začala umísťovat i na reprezentační úrovni, závodila doma i ve světě. Když nastoupila na gymnázium, poznala přímo v Mělníku svého nového trenéra a pod jeho vedením splnila šest limitů na paralympiádu v Londýně. „Na tu atmosféru nikdy nezapomenu, plno diváků, a já si pětkrát vylepšila svůj osobák, na jedné trati dokonce o sedm vteřin! Chtěla bych to ještě někdy zažít.“ Další skvělá umístění měla Nicole prakticky po celé studium. Jenže maturita a nástup na právnickou fakultu do Prahy si vybraly svou daň. „Neumím teď časově všechno dohromady skloubit tak, aby neutrpěla škola, a já navíc měla i nějaký soukromý život. I když po plavání se mi stýská a ten pocit, kdy makám ke stěně bazénu naplno, mi asi nic nenahradí.“
Nicole sbírá první zkušenosti i v zaměstnání. Před dvěma lety se poprvé objevila v kavárně Potmě, letos od října pracuje ve spolku Okamžik. A také v advokátní kanceláři. „Tuto praxi mi přinesli Srdcerváči, což mě opravdu těší. Doufám, že získám nové zkušenosti, kontakty i práci. A zároveň svým příběhem pomůžu tomu, aby společnost nebyla plná předsudků.“
Právě předsudky jsou jedno velké nechtěné téma. „Postižený člověk opravdu není jen vozíčkář, stejně tak nevidomý člověk není jen ten, který vidí jen tmu, má hůl, brýle, psa a hudební nástroj. Přála bych si, aby se děti odmalička setkávaly s lidmi s různým postižením. Jinakost v nich pak nebude vzbuzovat emoce, tedy ani přehnanou lítost, ani obdiv.“ Nicole chodí do kina, do divadla, na koncerty, je sportovní fanoušek. Užívá si atmosféru a lidský hlas. Z Braillova písma umí hlavně čísla, protože digitalizace a nové technologie jí významně ulehčují život. Má mluvící mobil a hodinky, aplikace na čtení textů a zvětšování, lupu a VPN, která ze senzorů hlásí třeba čísla linek v dopravě a směr. A doma sice uklizeno, ale ne na milimetry.
„Někdy si říkám, jestli bych to měla snazší, kdybych byla víc obklopena lidmi jako jsem já, tedy stejně postiženými. Jenže pak mi dojde, že nestojím o žádné úlevy, ani o umělý svět. Chci držet krok s tím, co je ve společnosti považováno za normu, což ale vůbec není jednoduché. Jsem vděčná za to, kolik toho zvládnu, i když musím hodně plánovat. Přesto by mi pomohlo, kdyby lidi kolem mě věděli, že skoro nevidím, že proto je třeba nepozdravím. Ono fakt není sranda, když si s někým chcete popovídat a nevíte, kde zrovna přesně stojí, co dělá, jak se na vás tváří. Potřebuju zpětnou vazbu, nerozluštím neverbální komunikaci. A než někde stát a mluvit do prázdna, to bych se fakt radši neviděla.“
Autorka: Helena Tutterová
Foto: Nicole Fryčová
Vizuály: Jakub Koucký