Zuzka přejímá symbolickou srdcerváčskou deníkovou štafetu v podobě násady od smetáku. Přečtěte si o životě, bolesti, výzvách, rakovině, smetákovce, kráse, lásce a touze někam patřit. Děkujeme za otevřenost a držíme palce!
Od svého mládí jsem bývala takovým tím průkopníkem, který proráží cestu druhým. Ať to bylo studium z osmičky v době základní devítileté školy nebo nástup v osmnácti letech na základní vojenskou službu pro ženy – na nově otevřený administrativní směr či studium vojenské akademie v době, kdy ženy vojenské vysoké školy běžně nestudovaly. I v roce 1994 průkopnické rozvíjení víceúrovňového marketingu, kdy jsem chtěla být prvním přímým poradcem firmy Amway v České republice. Neprošlapané cesty. Ale mně se i přes těžkosti dařilo. Dařilo se mi i po čtyřicítce, kde jsem zase působila v nově založené psychologické službě v armádě. Mnohdy jsem si připadala jako žena hrdinka. Sama, bez příkladu žen, které by to již dokázaly. A když přišla rakovina, zase jsem byla na bitevním poli a sama. Protože v těch nejhorších chvílích jste na to uvnitř stejně sami. Věřila jsem si, že to „zase dám“. Vždyť já to vždy dala.
Opětovné setkání s rakovinou mi opět přineslo pocit, že musím být tou statečnou. Po přiznání invalidního důchodu jsem si ale začala doma mnohdy připadat neschopná, méně sebejistá. Venku za dveřmi by to do mne nikdo neřekl, ale třeba když jsem chtěla zlikvidovat svoje přednášky, zápisky, dostávalo mne to do kolen. A před krabicí seděla uplakaná, nesebevědomá drobná bytůstka, totálně neschopná vyhodit to, co ji připomínalo její pracovní úspěchy a profesní kompetence. Uvědomila jsem si, že rakovina nám bere uspokojení dvou základních potřeb – potřebu bezpečí a potřebu někam patřit. I já se vyčlenila z kolektivu pracujících zdravých lidí a potřebu bezpečí mi narušoval strach. Strach, že si zase něco na těle najdu, že se zase objevil další nález, strach, zda vše zvládnu a zda bolest vydržím.
Letos na jaře nastal v mém životě významný okamžik, kdy jsem nemusela být super hrdinkou. Najednou jsem byla silnou, ale zároveň křehkou ženou. Zúčastnila jsem se focení charitativního kalendáře mladých onkologických pacientek Bellis. Jsem za tuto příležitost vděčná, protože když já byla mladá pacientka, žádná taková organizace tady nebyla. Navíc jsem v době focení uviděla sebe jako krásnou ženu, tak jsem se předtím nikdy neviděla. Z fotky na mne pohlédla rozzářená zdravě vypadající žena, křehká a se sádrou na těle zároveň silná. Výsledný efekt v kalendáři mne ještě více oslovil a posilnil.
Když jsem pak se Srdcerváči fotila a filmovala úvodní spot v kovbojském kostýmu s puškou a revolverem, připadala jsem si velmi žensky i jako kovboj. Možná tyto zkušenosti mi dodaly sílu nechat si preventivně odoperovat i zdravý prs, a tím eliminovat další rizika, která BRCA pozitivita v mém případě přináší. I bez tohoto znaku ženskosti jsem totiž žena více než kdy dřív.
V poslední době mě oslovilo několik redaktorek, abych vyprávěla svůj příběh. Uvědomila jsem si, že toho bylo mnoho, co jsem za těch svých padesát pět let života zvládla, co mi všechny operace a léčby vzaly a přinesly. Je to silný příběh i pro mne jako vypravěčku, dokonce o to víc teď, když vzpomínám, než když jsem vše zrovna prožívala. Rakovina mi však i mnoho přinesla. Láskyplnou podporu manžela, setkávání s úžasnými lidmi a nová přátelství, nové poznatky a informace, poznání nových míst, vědomí toho, že sílu ke zvládání máme v sobě. Přineslo mi to i větší pokoru a vděčnost za to, že mohu na planetě Zemi stále ještě pobývat.
Některé postřehy a pocity během léčby, kdy tělo a mysl „normálně“ nefungovaly, jsem chtěla jako psycholog sdílet s ostatními aspoň na facebook. Popisovala jsem také běh, který mi naopak pomáhal lépe se cítit a zvládat i léčbu samotnou. Dobře si například pamatuji, že když mi kvůli špatnému krevnímu rozboru odpadla chemoterapie, byl zrovna krásný slunečný listopadový den. Tak jsem si po návratu domů šla prostě zaběhat. Byl to nádherný pocit, že žiju, že jsem, a tělo mi ještě běhá. Možná proto mi neslezly vlasy a zvládala jsem tyto druhé cykly lépe, protože tělo dostalo signál, že ho chci používat a že ho mám ráda.
V rámci svého mediálního roku a různých aktivit pro metastatické pacientky v tisku i v televizi mohu teď i díky Srdcerváčům předávat konkrétně to, co mi pomáhá, smetákovou terapii. Jak na to? Vezmete násadu od smetáku oběma rukama před hrudí, pomalu dáváte ruce s násadou přes hlavu až za ramena. Vydržte takto narovnaní jednu až dvě minuty a zhluboka dýchejte. O to jde! Pevné dřevo vám nedovolí jiné držení těla a vy budete dýchat jinak, tak se napětí a strach rozptýlí.
Tím, že jsem teď mezi Srdcerváči, vnímám, že ještě někam patřím, mohu se realizovat, cítím se užitečná a dostává se mi pěkné zpětné vazby. To říká jak Maslowova pyramida potřeb (to ten psycholog ve mně), tak já, Zuzka. Právě teď spokojená, hýčkaná a šťastná.
Autorka: Zuzana Nemčíková
Foto: Zuzana Nemčíková, Helena Smiegelová a Lukáš Petr Tesař
Vizuály a kreativa: Jakub Koucký