Žena jako velitelka nebo vojsková psycholožka, v běžeckých botách a v čelence jako pacientka s rakovinou, a s mužem v zádech jako ztřeštěná manželka s vlastními sny. Poznejte Zuzku, další letošní Srdcerváčku.
První, čeho si všimnu, je záplava barev. Zuzka má krátké hnědé vlasy do zrz a na sobě pestrý šátek a kabát. Celou dobu se mi dívá do očí, a právě tam je jí někdy vidět dojetí, protože jinak se mimoděk usmívá. Je znát, že léta přednáší, a chtít udržet nit je při tom vodopádu zážitků skoro škoda. O rakovině a jejích následcích mluví tak, jako by si prostě na chvilku hrála s životem na schovku. Když totiž přijde věcem na kloub, opře se do toho a najde si vlastní, mnohdy překvapivá pravidla. A při nich se ani ona, ani nikdo kolem zaručeně nudit nebude.
Zuzka je nezastavitelná už od dětství. Při gymnastice, vybice, fotbalu a jiných sportech jí bylo všude plno, vyhledávala společnost. Rvala se s bráchou a vůbec chtěla být spíš kluk, protože ti přemýšlí víc technicky a mají vzrušující možnosti a drajv. „Tatínek mě učil, že když nemůžu, je to jen zdání, tělo totiž vždycky někde vydoluje ještě spoustu dalších skrytých sil. Navíc ty mám i proto, že jsem z houževnatého rodu, že jsem Kolářka.“ Takže silná nezdolná průkopnice, a k tomu děvče, co miluje viditelné výsledky, dril a řád. „V jedenácti jsem tajně oblékala bratrovu leteckou uniformu, už tehdy jsem věděla, že chci do armády.“ A to si splnila. Po ekonomce si střihla desetiměsíční vojnu s novým administrativně spisovým kursem, a později si jako jedna ze dvou žen vydupala studium na vysoké, tedy vojenské akademii.
Tu dokončila v době sametové revoluce, kdy přišla o maminku, stavěla dům a přivedla na svět dceru a syna. Zuzka si na mateřské všemožně rozšiřovala obzory, kupila certifikáty a začala podnikat. Po návratu do armády se kromě práce pustila do dálkového studia psychologie. K tomu se rozváděla a po zrušení funkce psycholožky protiletadlového pluku se na pár let stala velitelkou baterie ve Strakonicích.
Když byla zpět v Žatci, projevily se pracovní vytížení i stres z odloučení nemilosrdně. Zuzka si našla bulku, podstoupila ablaci prsu a chemoterapii. „Nad vodou mě drželo vědomí, že děti ještě nejsou dospělé, a já konečně studuju a mám nádhernou práci. Rakovinu jsem vůbec nechtěla přijmout jako fakt, natož snad invalidní důchod! Jsem přece voják!“ Zuzce se úplně změnil výraz – vypadlo jí i obočí a řasy, zežloutla, denně přibírala, byla oteklá, rozbolavělá. Zkoumala psychologii bolesti i příběhy slavných s rakovinou. „Dělala jsem si fotoalbum změn, ploužila se s maskotem po bytě, umýt talířek a hrneček byl výkon. Pak jsem v šuplíku našla medaili mé brigády s heslem Tam, kde jiní nestačí, a brala jsem to jako znamení, symbol toho, že přežiju. A se ctí.“
Po léčbě a dokončení studia působila na velitelství v Žatci jako psycholožka brigády. Vedle vojenských cvičení, přednášek a poradenství se podílela na přípravě vojáků do zahraničních operací. „Byla jsem hlavní kontaktní osobou pro vojáky i civilisty. Když se někomu stýskalo, byla jsem tu já, když se řešila mimořádka, byla jsem tu já. Telefon jsem neodkládala snad ani na záchodě.“
Po pěti letech od nálezu Zuzka přijala místo na Ministerstvu obrany, úředničina a občasné přednášení jí ale nepřinesly kýžený klid nadlouho. Ve svých padesáti se cítila unavená a vyhořelá. Proto se rozhodla odejít, a domnělou krizi středního věku se rozhodla vyběhat na sériích závodů RunTour. Běhala i při ozářkách po nálezu další bulky. Nepolevila ani při čekání na plánovanou operaci při třetím nálezu o dva roky později, ani při dalších zdravotních zádrhelech, k nimž je Zuzka kvůli BRCA1 pozitivitě geneticky náchylnější. „Při běhání najednou tělo může, přecvakne a běží samo, nohy splasknou a nebolí, rozdýchám se a rozproudí se mi lymfa. Pozoruju přírodu, vnímám krásu i v sobě. Je to čas jen pro mě, který mi nikdo neordinuje. Získávám tak nový elán, přímo na závodech pak mám i krásné fotky, medaile a hlavně společný čas s přáteli a s rodinou.“
Úspěchy Zuzky Nemčíkové
- Zuzka se s rodinou od roku 2012 každoročně účastní běžeckého seriálu RunTour. Při něm závodníci zdolávají pěti nebo deseti kilometrovou trať v osmi vybraných městech České republiky (Brno, České Budějovice, Hradec Králové, Liberec, Olomouc, Ostrava, Pardubice, Praha, Ústí nad Labem). Na jednotlivých tratích se objevuje více než dva a půl tisíce běžců, a obliba závodů stále stoupá.
- Závodník, který v jednom roce běží ve více městech, získává titul RunMuster, a to následovně:
- 3 až 4 města: Bronzový RunMaster, 5 až 6 měst: Stříbrný RunMaster, 7 až 8 měst: Zlatý RunMaster
- Zuzka získává na pětikilometrové trati titul RunMaster téměř každoročně!
- 2013, 2014, 2015, 2017: Zlatý RunMaster
- 2016: Bronzový RunMaster
Zuzka už dobře ví, že zavřená doma nic nového nevymyslí. Prošla si fází umanuté bojovnice, jedla doplňky stravy na kila, kreslila si myšlenkové mapy a zjišťovala, co všechno jí kvůli rakovině přecvaklo a docvaklo. „Přijmout rakovinu a bolest je jedna věc, ale nejhorší je vyrovnat se s následky samotné léčby. Zapomínám, přemýšlím jinak, častěji se budím a někdy se bojím. Občas si říkám, že všechny mé papíry, schopnosti a hodnosti jsou mi teď k ničemu, obzvlášť když nejsem v práci. Mívám totiž nečekané propady energie, a pak si musím jít lehnout a nabrat nové síly. To by v zaměstnání nešlo.“
Zuzka ale ve skutečnosti pracuje až dost. Působí v pacientských organizacích jako jsou ŽAPky, Bellisky, Neviditelné ženy, Onko unie a ARCUS. „Ve sdílení je obrovská síla, na pobytech nebo seminářích si vyměňujeme vychytávky a zážitky.“ Zuzka je vidět v médiích, sní o vlastní poradně a knížce. A s tím se přihlásila do Srdcerváčů. „Věděla jsem, že Nadační fond má skvělou reputaci, k tomu se potkávám s báječnými lidmi, kteří i přes nepřízeň osudu dokázali hodně. Patřím teď mezi ně, mezi sportovce, což mě dojímá i baví. Můžu o sobě dát vědět, a taky se chci za něco rvát.“
Kdo by se za Zuzku určitě porval, je její manžel Miloš. Ruku v ruce Zuzku povzbuzuje, jistí a občas jí také brzdí v rozletu, aby se stihla najíst nebo odpočívat. Bere jí takovou, jaká je, což má teď ještě hlubší význam. Zuzka totiž právě úspěšně absolvovala operaci, při níž jí preventivně odstranili i druhé prso. Když jsem se Miloše při rozhovoru zeptala, jaké to je prožívat s manželkou veškeré onkologické peripetie, nemusel vůbec přemýšlet. „Není jednoduché vidět, jak ten druhý trpí, emoce se určitě přenášejí. Jenže my jsme si od začátku řekli, že to zvládneme, a vůbec nepřipadá v úvahu, že ne, že by tu třeba Zuzka už nebyla. Já jsem jí měl rád, mám jí rád a budu jí mít rád, a tím je to vlastně jednoduché a dané.“
Autorka: Helena Tutterová
Foto: archiv Zuzky Nemčíkové